6 denní Austrálie 2000

Když vážený čtenář časopisu Běžecký svět dovolí, podělil bych se s ním o své zážitky a zkušenosti ze závodu, kterého jsem se v druhé polovině listopadu 2000 zúčastnil.
Je mi jasné, že tímto článkem vyloudím úsměv na tvářích takových matadorů jako jsou Tomáš Rusek a Jarda Kocourek, ale třeba článek bude inspirací pro ostatní běžce.
Na jaře se mi podařilo shromáždit hlavně docela slušnou částku peněz a tak jsem si řekl, že bych mohl někam vyrazit, kde to skutečně bude stát za to, a taky si tam pořádně zaběhat. Po konzultaci s Tomášem Ruskem a delším uvažování jsem se nakonec rozhodl pro šestidenní běh v australském městě Colac. Běh, kde Jarda i Tomáš už několikrát běželi a kde také dosáhli výborných výsledků. Z jejich vyprávění se už pro mě stal skoro legendou. Paráda, aspoň si splním další ze svých sportovních snů - zaběhnu si šestidenní. Bohužel v Evropě se v současné době asi žádné neběhá a tak můj výběr směřuje ke Colacu. Tuto volbu navíc podpořila zpráva, že se tam opět chystá i Jarda. Takže výborně. Jarda nebyl taky proti, že bych mu dělal parťáka, domluvili jsme si společný program a už zbývalo jen trénovat a trénovat a nějaké to zařizování. Poslední dny před odjezdem zcela zaplnil blázinec s vyřizováním víz, letenek a dalších nezbytných záležitostí. Do toho všeho přišla zpráva, že Jarda je na antibiotikách a jeho účast je nejistá. Obávaná zpráva, NEJEDU, ke mně doráží tři dny před odjezdem. Škoda, Jarda měl na to, aby potřetí za sebou vyhrál. No nic, co se dá dělat, poletím tedy sám. Den před odjezdem ještě jedu narychlo do Brna za Tomášem a Jardou pro bližší informace o závodě i ohledně dalšího naplánovaného programu, který jsem chtěl dodržet. Díky kluci za ně,  měl jsem mnohokrát možnost je využít.
Snad jediná menší psychická krize na mě dolehla již při mezipřistání na letišti v Denpasaru na Bali, kde jsem měl osm hodin času na přestup a tedy poprvé možnost se v klidu zamyslet, kam jsem se to vydal zcela sám a neznaje anglicky pípnout. No teda je fakt, že jsem stihl asi šest lekcí pro samouky. Říkám si: "ty starej v…, do čeho ses to pustil, anglicky neumíš a to tě čeká šestidenní, týdenní pobyt v Austrálii, tři dny na Bali a čtyři dny v Bankongu bez jakéhokoliv zajištění.
Nebudu Vás dál napínat, vše jsem zvládl a naštěstí bez větší krizovky.
Ale abych se dostal k vlastnímu běhu. Je známo, že v Colacu se běhá na čtyřistametrovém okruhu vyznačeném v městském parku v centru města. To znamená, že původní trávník během závodu mizí a stává se z něj nerovný udusaný mlat - to byla moje jedna z prvních zkušeností. Bohužel jsem si sebou nevzal návleky a tak jsem měl boty co chvíli plné hrudek hlíny, které jsem musel dost často vyklepávat, jak z ponožek, tak z bot. Start byl v neděli ve 13 hodin a sešlo se nás celkem 21 běžců. Největší hvězdou a samozřejmě i favoritem byl naturalizovaný Australan Yannis Kouros, i když přihlášený až po uzávěrce. Pro zajímavost, měl jsem možnost ho poznat jako muže dvou tváří. Na závodišti se objevil dvě hodiny před startem s tím, že se jde zabydlet do karavanu, který měl každý závodník k dispozici. Podle všeho se mu nezdál ten jeho dosti vhodný, je pravda, že byl ze všech nejmenší, ale kdo pozdě chodí… Jak ten se pustil do pořadatelů, o tom se jim asi ještě dlouho zdálo. Řval tam na ně jak na malé kluky, ale svého dosáhl, dostal větší karavan. Na druhou stranu ale byl prvním běžcem, který když zjistil, že jsem bez doprovodu a tím pádem skoro bez občerstvení, mi nabídl pomoc svých opatrovatelů, tomu tedy čest, s díky jsem však odmítl. Vím jak Kouros vytěžuje své servismany a ještě aby se starali o mě.
Kluci mi říkali, že to v Colacu organizačně za moc nestojí, ale nijak jsem tomu nepřikládal váhu. Z ultramaratonů pořádaných v Evropě jsem zvyklý, že pití i jídlo dodané od pořadatelů dostatečně vyhovuje k občerstvování po celý závod /samozřejmě každý si může sáhnou do vlastních zásob k vylepšení/. Tady ale již brzy po startu jsem seznal, že to bude o něčem jiném. Pro občerstvení zde sice stojí jakási dřevěná budka s okénkem, za ním dvě ženštiny, ale na stole před nimi většinou nic. A když náhodou něco měli k dispozici, tak se o to muselo anglicky požádat - pro mě rodilého angličtináře to byla úplná hračka, ale bohužel hraček se člověk nenají. Abych jim úplně nekřivdil, dvakrát denně se na stole přeci něco objevilo. Ráno udělaly tousty s vajíčkem nebo marmeládou plus kávu a k večeru přivezly výrobky z místní pekárny. Ty však na stole dlouho nevydržely. Jinak přes den nic. Zprvu toto nevěda, jsem se snažil naivně zjistit, cože všechno mají a tak jsem dosáhl toho, že jsem měl třikrát denně nanuk a dále banány. Po požádání vytáhly trs se čtyřmi /zkrátka vše co měly k dispozici/ banány a jeden mi daly. Při druhém požádání v ten samý den už se na mě koukaly jako na člověka, který si svůj příděl vyčerpal, nebo jako na člověka, který jim snad chce vyjíst hospodu. A to nejlepší nakonec. Okénko se 22 hodinou zavřelo a otevřelo se až někdy v 6 hodin ráno. Takže abych neumřel hlady, po té, co jsem své skvělé, leč skromné zásoby z domova brzy vyčerpal, mi nezbylo než si dojít druhý, čtvrtý a pátý den do pět set metrů vzdáleného marketu nakoupit zásoby jídla a pití. Škoda, že mi tyto kilometry navíc pořadatelé nepřipočítali k dobru, hned bych měl o pár kilometrů více.
Před startem jsem měl asi největší obavy z otlaků a puchýřů na nohách, protože vím, jak vždycky dopadnu "jenom" po 48hodinovce. Dával jsem tedy velký důraz na prevenci. Několikrát denně, když jsem vyklepával boty a ponožky od prachu a drobných hrudek hlíny, jsem neopomněl promazat nohy. Výsledkem mé snahy bylo, že za celý závod se mi udělal snad jediný puchýř. S tím také souvisí, že jsem celý závod odběhl v jedněch botách /víc jsem jich stejně neměl/. Naproti tomu Kouros jich měl připravenou před svým karavanem pěknou řádku. Pro zajímavost jsem je spočítal a došel jsem k číslu 21. A odhaduji, že asi stejný počet různých vložek do nich. Bůh ví, podle čeho si je vybíral.
První dva dny jsem nespal vůbec. Neusnul jsem, i když jsem si šel na pár hodin odpočinout. V dalších dnech jsem spal v průměru tak tři hodiny. Podle rad jsem si chodil orazit i za poledne, abych se vyhnul nejprudšímu slunci. Tím se dostávám k počasí, které bylo na naše poměry dosti neobvyklé. Přes den velice prudké slunce a na něm vedro, naproti tomu ve stínu citelný chlad. I v noci velmi chladno.
K průběhu závodu. Světový rekordman v této disciplíně Kouros nenechal od začátku nikoho na pochybách, že jde za vítězstvím. První dva dny se dokonce zdálo, že by mohl ohrozit vlastní světový rekord. Bohužel třetí den začal zpomalovat kvůli zraněné noze, čtvrtý den dokonce přešel do chůze a jen si kontroloval první místo. Já se po prvním dnu ocitám na druhém místě se 174 kilometry a vypadá vše nadějně. To se ale ještě projevuje moje nezkušenost s tak dlouhým závodem. Moje kilometráž druhý a třetí den rapidně klesá, ale ti na čelních místech si ji udržují relativně na stejné úrovni. Z toho důvodu se den po dni o jeden stupínek propadám. Závěrečný den se ocitám až na šestém místě, pár kilometrů za Italem Aldo Maranzinou. Závěrečný dvouhodinový finiš mě posouvá na konečné páté místo. Výsledných 631 kilometrů zůstalo za mým očekáváním. Před startem jsem si myslel na takových 700km, ale v daných podmínkách jsem rád i za ně.
Umístění na 2. - 4. místě v pořadí Australan Tomy Collins, Kanaďan David La Pierre a vynikajicí Australanka Dawn Paris, se vykrystalizovala asi tak po třech dnech a dále již nedošlo mezi nimi k nějakým přesunům. Padl zde i jeden světový rekord v kategorii nad 80 let, kdy domácí Drew Kettle uběhl 388,4 km.
Jsem velice rád, že se mi splnil další z mých sportovních snů - zaběhnout si šestidenní. Jak už to bývá, ke konci závodu a krátce po něm jsem se dušoval, že již nikdy více něco tak dlouhého a těžkého nepoběžím. Ovšem s odstupem času začínají převažovat ty hezčí vzpomínky a začínám si uvědomovat, jak to bylo sice těžké, ale přeci jenom něco nepředstavitelně nádherného.