6 denní Mexiko 2004

SIX DAY RACE INTERNATIONAL CHAMPIONSHIP 2004
MEXIKO, MONTERRY, 22. - 28. BŘEZEN 2004
Již to jsou pomalu čtyři roky, co jsem poprvé a naposledy běžel šestidenní v Austrálii. Veškeré negativní zážitky z tak dlouhého běhu,ale i předsevzetí, že něco tak dlouhého už nepoběžím jsou dávno zapomenuty. Někdy v polovině roku 2003 mně padl do oka v mezinárodní termínovce šestidenní běh v mexickém městě Monterrey, dokonce avizovaný jako mistrovství světa. Bohužel pro nesplnění určitých kritérií pořadatelů tomu tak nebylo, ale stejně jsem ani trochu neváhal - tam musím jet.
Začátek roku byl tedy ve znamení příprav na šestidenní. Naběhat dostatečný počet kilometrů, sehnat potřebný obnos peněz, letenky a ve čtvrtek 18. března můžu razit. Bohužel musím oželet Světový pohár v osmačtyřicetihodinovce v Brně, který se koná ve stejném termínu, což mě velmi mrzí, ale přednost pro letošek dostalo Mexiko. Letím se společností Iberia z Vídně přes Madrid do Mexika, kde jsem brzy ráno o den později. Přesouvám se metrem na autobusové nádraží, kupuji si lístek na noční spoj do tisíc kilometrů vzdáleného Monterrey a jdu se ještě podívat do města. Na závodiště se dostávám v sobotu v poledne, ubytovávám se a mám ještě 48 hodin do pondělka, kdy je start na to, abych se dal do pořádku po dvou dnech a nocích strávených na cestách.
Nyní si dovolím trochu odbočit, rád bych seznámil ctěné čtenáře trochu s historií šestidenního běhu a ujistit je, že šestidenní není jen tak ledajaký závod. Že má historii delší třeba než maratón či novodobé Olympijské hry.
Již v devatenáctém století a hlavně v jeho druhé polovině byly šestidenní běžecké závody nejoblíbenějšími a nejnavštěvovanějšími sportovními podniky té doby. Pravidelně se pořádaly v Kanadě, USA a Velké Británii za účasti profesionálních běžců. Útlum a jeho dočasný zánik způsobil nástup Olympijských her a hlavně zařazení maratónu do jeho programu od r. 1896. Zájem běžců - vytrvalců se soustředil právě na maratónský běh či tratě kratší. O obnovení myšlenky šestidenních běhů se začátkem 80. let dvacátého století postarali v USA a posléze Velké Británii. V současné době se pravidelně pořádají v Austrálii, USA, občas v Evropě či Mexiku. Pro svoji náročnost se jej systematičtěji věnuje řádově několik desítek běžců roztroušených po celém světě.
Takže v pondělí 22. března ve 12 hodin se na startu šestidenního běhu v Monterrey sešlo 15mužů a 4 ženy. Moje představy před startem byly jednoduché. Zlepšit si osobák s tím, aby na začátku konečného výsledku byla sedmička. Nebudu čtenáře unavovat popisováním průběhu celých šesti dní, ono by to bylo dosti fádní. Na čelo závodu jsem šel od prvních hodin běhu a naštěstí se mi podařilo tam vydržet až do konce. Budu si spíše všímat zajímavostí a zážitků po dobu šesti dní.
Trať. Asfaltový okruh o délce 1886 metrů v překrásné scenérii palem, jezírek, různých sportovišť městského parku Ninos Heroes v Monterrey. Rovinatá trať, akorát v jednom místě nás čeká překonat nadjezd, takže v každém okruhu absolvujeme převýšení přibližně asi 4 metry.
Jídlo. První dny jsem nadšený, velký výběr z několika teplých a studených jídel. Navíc po celý závod jsem měl žaludek v pořádku, takže jsem občerstvení využíval dosytnosti. Postupem času ale nabídka jídel chudla, poslední den to již vypadá jak u snědeného krámu. Navíc jedno minus. Jídlo se podávalo v kiosku asi 20 metrů od trati. Z toho vyplývá zbytečná ztráta času a metrů navíc. I ochota obsluhy s blížícím se koncem slábla.
Pití. Šest dní jsem jen o ionťáku, cole a vodě. To je výběr, který poskytovali pořadatelé, plus kávu.
Příšerné, není co dodat. Ionťák čtvrtý den dochází, musím sáhnout do svých skromných zásob.
Krize. Ani já jsem se nevyhnul pár krizím. V tak dlouhém závodě se jim nevyhne snad nikdo. Jsou spíše psychického rázu. Nejhorší čtvrtý den, kdy je organismus už značně vyčerpaný a konec závodu je ještě v nedohlednu. V tu dobu bych neváhal přísahat, že již nikdy více.
Spánek. První dva dny nejdu spát vůbec. Od třetího dne jsem si každý den rozdělil na dvě části. Chodil jsem si lehnout odpoledne asi na půldruhou hodinu, kdy na závodišti panovalo největší vedro a potom v noci přibližně na stejný čas. Kupodivu mně to stačilo, ani jsem se nemusel nutit při vstávání jako při jiných závodech.
Počasí. Den před závodem i den po závodě jsem zažil pěkné dešťové přeháňky. Naštěstí při závodě bez deště, jen jedno dopoledne drobně mrholí. Většinou je pod mrakem, ale značné teplo. Když občas vykouklo slunce dokázalo být pěkně ostré. Po celý závod většinou jen v trenkách a triku.
Registrace kol. Pomocí čipů. Odpadla starost dohlašovat se čárky za uběhnuté kolo u počítačů kol jako třeba v Colacu v Austrálii. Na vadu byla neexistence nějaké tabule s pořadím závodníků a počtem uběhnutých kilometrů. Proto jsem se asi tak každých šest hodin stavoval ve stánku měřičů, kde na monitoru počítače bylo možno zjistit pořadí a počet kilometrů. Vždy jsem konfrontoval své představy o naběhaných kilometrech se skutečností. Někdy jsem byl zklamán, moje představa byla větší, někdy naopak potěšen s větším počtem kilometrů než jsem si myslel.
Lékařský dohled. Před startem, pak každý den i v cíli jsme byli podrobeni lékařské prohlídce. Byl nám měřen tlak, tep, váha a udělán odběr krve. Jinak jsem lékaře za celý závod, na rozdíl od většiny běžců nemusel vyhledat. Za zmínku stojí, že po doběhu jsem vážil o jeden kilogram více.
Policejní dohled. Po celý závod jsme byli pod dohledem městské policie Monterrey. Není nad pocit jistoty a bezpečí.
Kulturnost. Byl jsem překvapen, jak bych to nazval, kulturností běžců a hlavně mexických. Třeba taková prozaická věc jako je močení. Za celých šest dní jsem neviděl jediného běžce, který by dělal svoji potřebu přímo na trati, aby ušetřil čas a metry, jak je to normální na jiných závodech. Nebo odhazování kelímků. Pěkně do připravených odpadkových košů a ne tam, kde se mi zamane.
Walkman. Pro zpestření a odreagování jsem si vzal sebou walkmana. Kupodivu doma v tréninku mi nevadí, ale při závodě byl spíše rušivý element. Byl jsem zabrán do sebe, naladěn podat co nejlepší výkon a poslouchání písniček z místního radia mě rušilo. Pravda, s sebou jsem měl jednu kazetu a tu jsem si jednou až dvakrát denně pouštěl. Vždy v největších krizích a v tu dobu mně pomáhala. Zajímalo-li by někoho, co bylo na kazetě, vězte, že Věra Martiná a písničky k táboráku typu Ruty, šuty, Arizona, Texas či Teskně hučí Niagara. Ty mi vždy pomohly.
Boty. Závod jsem odběhal v jedněch botách značky Asics bez nějakých větších problémů, snad s jedním puchýřem.
Internet. Pořadatelé průběžně několikrát denně na svých internetových stránkách zveřejňovali aktualizované pořadí s počty uběhnutých kilometrů. Proto i doma blízcí a známí mohli na dálku sledovat vývoj závodu.
Soupeři. Po pravdě jsem od domácích běžců očekával více. Před dvěma lety, kdy se zde běželo poprvé, se čtyři dostali přes 600 kilometrů, letos ani jeden. Největším soupeřem tedy Dán Rasmussen. První čtyři dny byl rozestup mezi námi 15 - 25 kilometrů, což je zanedbatelná vzdálenost. Ani Rasmussen se nevyhnul zdravotním problémům,takže rozdíl v závěru narostl.
Suma sumárum. I přes některé vady na kráse, kterým se nevyhne žádné pořádání tak dlouhého běhu, jsem s účastí i vlastním závodem nadmíru spokojen. Splnil jsem si cíl, pro který jsem do Mexika jel. Plno zážitků i další poznání sebe sama obohatilo moji duši. Na závěr pobytu jsem si za odměnu za všechnu tu dřinu dopřál menší odměnu. Stihl jsem poznat trochu kultury dávných předků v areálu pyramid v Teotihuacánu. Ztýranému tělu jsem dopřál se trochu zregenerovat ve vlnách Tichého oceánu v Acapulcu.
Na závěr neuvěřitelná příhoda z letadla na zpáteční cestě na trase Madrid- Vídeň. Při nastupování do letadla mě potěšilo, že sousedi vedle jsou Češi. Alespoň po čtrnácti dnech slyším opět češtinu. Po nějaké době letu se soused osmělí a zeptá se mě, jestli jsem nesportoval v Monterrey. Nechápavě přitakám a hlavou mi ješitně proběhne, jestli mě náhodou neviděl v televizi, protože nás při závodě natáčela. Vychází ale najevo, že jsem prý podobný jistému Jaroslavu Pavelkovi, který někdy v druhé polovině devadesátých let závodil v Monterrey. Slovo dalo slovo a dovídám se, že pán je již nyní v důchodu a vrací se právě z Mexika z dovolené. V 90. letech působil v Monterrey jako šéf pobočky české firmy a z novin se dověděl, že zrovna ve městě probíhá mistrovství světa v desetinásobném železném muži a na čele je Čech Pavelka. Navštíví závodiště, zkontaktuje Pavelku a pomáhá mu ve vítězném tažení. Po skončení závodu u něho Pavelka nachází na několik dní útočiště i se svým doprovodem, sestřičkou a doktorkou. Líčí mi zážitky o setkání s tímto neobyčejným mužem. Některé informace mi nejsou cizí. O Pavelkovi jsem několikrát četl a obdivoval jsem ho pro jeho výkony. Dokonce jsem před odjezdem uvažoval , že bych se pokusil ho zkontaktovat, zda by mi sdělil nějaké potřebné informace, ale už jsem se k tomu nedostal. Pane Pavelko,pokud byste náhodou četl tyto řádky, mám Vám vyřídit pozdrav od pána od Zlína, u kterého jste našel po vítězném závodě v Monterrey útočiště.

Výsledky:
1. Vlastimil Dvořáček Česko 718,566 km
2. Kim Rasmussen Dánsko 661,986 km
3. Arcadio Juarez Mexiko 597,822 km