Spartathlon 2001
Spartathlon 2001
Zaběhnout si Spartathlon jsem plánoval několik posledních let a bylo by to pro mě další splnění mého běžeckého snu. Až letos nastala ta správná konstelace, to znamená sehnal jsem peníze, volný termín / oželel jsem MR na 24hod i popř. ME/, ale hlavně dala se do kupy parta nadšených lidí jet do Řecka. To znamená kolega běžec Honza Ondruš, který si také za hlavní letošní cíl vytkl zaběhnout si tento závod a jako doprovod dva výborní kluci z Brna Karel Zadák a Zdeněk Adamec, kteří zastávali funkce řidiče, maséra, servismana, průvodce, kuchaře i baviče. Plány před startem jsme měli s Honzou v podstatě stejné - doběhnout v časovém limitu. Když už tomu věnuje člověk čas, energii a prachy, tak by se nerad vracel s nepořízenou. No, a každá hodina stlačená pod limit, to už by byla taková třešnička na dortu.
Přesun do Řecka proběhl bez problémů. Stihli jsme si ještě prohlédnout cestou Meteory, Soluň, Delfy, Akropoli, vykoupali jsme se na Chalkidiki i v Leptokárii pod Olympem. V den závodu stáváme už ve 4:45, start je sice v 7:00, autobus od hotelu odjíždí v 6:00, ale máme strach, abychom se v klidu nasnídali., protože předcházející fronty na jídlo nás vystrašily .Snídaně však proběhla kupodivu v klidu /kam se asi všichni běžci vytratili?/. Přesně v 6:00 vyrážíme do probouzejících Athén, abychom byli něco po půl sedmé na startu pod Akropolí. Je ještě tma a s Honzou vyhlížíme Karla se Zdeňkem. Doufáme, že se s autem stačili držet autobusu v rušných Athénských ulicích a dorazí na start včas. Podařilo se. Takže se ještě před startem vyfotíme a jdeme na to. Začíná se rozednívat a peloton 192 běžců vyráží na 246km dlouhou trasu s cílem u sochy krále Leonida ve Spartě v časovém limitu 36 hodin. Letos je na startu přeci jen o pár desítek běžců méně než obvykle - asi se projevila napjatá mezinárodní situace s hrozbou války. Prvních dvacet kilometrů vede po rušných Athénských ulicích a čtyřproudové výpadovce ven z města. První větší zážitek ze závodu. Za takového provozu, hluku a zápachu jsem snad ještě nezávodil. Po dvaceti kilometrech naštěstí trať opouští přeplněné silnice a nyní běžíme v nádherné scenérii pobřežní trasy vedoucí do Korintu na 80 kilometru. Začíná se nebezpečně oteplovat a v duchu si říkám, jestli se přeci jen turisté na plážích nemají lépe než my běžci na asfaltu. V Korintu je první občerstvovací stanice, kde je možné přijmout pomoc od svého doprovodu. V podstatě nic nepotřebuju, s klukama prohodím pár slov a objednávám si pořádné jídlo na další možné občerstvovačce. Také se dovídám, že se pohybuju kolem 15. místa. Jéžiši, doufám že jsem nepřepálil začátek. V uších mi ještě zněly rady zkušenějších - hlavně nepřepálit začátek. Ale zatím se mi běželo dobře a nebyl důvod k obavám. V Korintu opouštíme Řeckou pevninu a přes kanál míříme na Peloponés. Trať zde nabízí změnu prostředí. Běží se po silnicích s malým provozem, kterou lemují vinohrady a olivové háje přerušované pouze malými městy a vesnicemi. Pomalu přichází soumrak a s ním i ochlazení po teplém dni. To nejlepší mám ale stále ještě před sebou. Výběh, ale spíš výstup do horského průsmyku bezmála ve výši 1000 metrů. Na poslední kontrole pod horou na mě čekají kluci. Posilním se teplým jídlem a hlavně se tepleji obleču. Nahoře na mě čeká zima a silný vítr. V ruce už mám i baterku, kterou zapůjčují pořadatelé. Bez ní by byl výstup po strmých pěšinách ve skalách velmi nebezpečný.Nahoře před sebou vidím blikající světélka běžců přede mnou. Aha, tak tam se budu muset někam vyšplhat. Nahoře je občerstvovačka, piji teplý čaj. Cestu dolů zvládám o poznání lépe. Pomalu ale jistě začínám pociťovat bolest v pravé noze v oblasti nártu a dolní holeně. V běhu mě to zatím neomezuje, ale bolest se bude postupně zvětšovat. Dalších třicet kilometrů nenabízí žádné velké kopce, je časně ráno, ještě tma, padá mlha a docela zima.
Posledních 50km vede opět kopcovitou krajinou. Bolest začíná být nesnesitelná, zjišťuju, že mi noha začíná otékat. Zvolňuju a asi 40km před cílem jsem nucen přejít do chůze. Co se dá dělat. Mám ale náskok oproti časovému limitu skoro čtyři hodiny, takže do 19 hodiny bych se měl do Sparty v pohodě dostat. Začínají mě předbíhat běžci, kteří byli do té chvíle za mnou. A mezi nimi i Honza. Panečku, ten to vypaluje. Perfektně si rozvrhl síly. Začal pomaleji. V průběhu závodu se pohyboval asi tak jednu hodinu za mnou a teď v závěru to rozbalil. V cíli na mě udělal ještě bez mála dvě hodiny. Ubíhají další hodiny, začíná se opět oteplovat a já se pomalu ale jistě sunu ku Spartě. Na okraji města se ke mně připojují dvě místní dívenky aby mě pomohly dotrmácet se do cíle. A už se dotýkám podstavce sochy krále Leonida, čas se zastavuje na 33hodinách a 39minutách. Obrovská radost a úleva, přeci jen jsem to dokázal. Následuje tradiční dekorování doběhnuvších běžců. Obdržím olivový věnec, pamětní medaili a loknu si doušku vody z posvátné řeky Evrotas. Myslím si, že si budu pocit radosti chvíli v prostoru cíle vychutnávat, ale už se mě nekompromisně ujímá jakýsi místní doktor a nutí mě nastoupit do sanity s tím, že mě zavezou do nemocnice. Od kluků se dovídám, že takhle odváží všechny běžce, akorát Honza po jistém dohadování odmítl. Aha, už vím o co se jedná. Před závodem místní lékařský tým prováděl u běžců vyšetření a dělá ho samozřejmě i po závodě. Chci mu vysvětlit, že jsem se před startem na vyšetření vybodl, a že tedy nemají na mě co zkoumat. Nemám ale sílu mu to mou lámanou angličtinou vysvětlovat. Ocitám se v nemocnici, ve které se mě ochotně ujímají místní sestřičky. Sundají mi boty, ponožky, nohy mě umyjí v nějakém roztoku, něčím mi je napudrují a dají mi najíst. Zkrátka péče jak má být. Pak se ale začínají zajímat o mé předstartovní vyšetření a já se jim snažím vysvětlit, že ho nemám. Protáhne se jim obličej, no tak vás aspoň namasírujeme, co jiného s vámi máme dělat. Když jsem své zážitky poté líčil na hotelovém pokoji Honzovi, zalitoval, že do té nemocnice přece jen nejel.
Nastává čas pro mé subjektivní hodnocení Spartathlonu. Řekl bych, že je obtížný ze tří hledisek. 1. Po psychické stránce - časové limity jsou na 6 kontrolách na trati nastaveny velmi tvrdě, hlavně prvních 80km, nutí závodníky i na ostřejší tempo než jsou zvyklí a potom jim v závěru mohou chybět. 2. Počasí - konkrétně vysoká teplota přes den, bývá i přes třicítku. Letos naštěstí k nám počasí bylo milosrdné, teplota nebyla až tak závratná. Tomu také přičítám, že letos doběhlo relativně dost běžců do cíle, ze 192 82 v cíli. Normálně to je tak jedna třetina nebo i méně. 3. Obtížný výškový profil. Výběh nebo spíš výstup do 1000 metrů nahání hrůzu, ale je zde i řada jiných kopců-
Zajištění závodu je na vysoké úrovni, snad jen občerstvovačkám by se dalo něco málo vytknout. Chyběla po celou trasu třeba sůl, teplá jídla jsem na jiných závodech jedl lepší., ale to je z mého pohledu jen malý škraloupek. Zkrátka všem ultramaratóncům vřele účast na Spartathlonu doporučuji, jde o nezapomenutelný zážitek.
Cesta domu proběhla opět v naprosté pohodě. Pokračovali jsme v prohlídkách řeckých kulturních památek jako např. Starý Korint, Thermopily, Mykény i Olympie. Samozřejmě jsme nezapomněli ani na koupání v moři.
Takže po čtrnácti bohatých dnech, kdy jsme poznávali nejen Řecko, Spartathlon ale i sebe jsme šťastni dorazili domů.
Na závěr nesmím zapomenout poděkovat Karlu Zadákovi a Zdeňkovi Adamcovi za bezproblémovou dopravu do Řecka, po něm i nazpět a hlavně za péči při závodě. Díky kluci, bylo to perfektní.
Vlasta