100 km Egypt 2002

Ještě na jaře jsem si myslel, že kvůli zranění a pořádnému doléčení nohy letos už nepoběžím nic delšího, ale přeci jen mi to nedalo a 1. listopadu jsem šel stovku v Egyptě. Ještě se ale musím vrátit jak k tomu vlastně došlo. Po dvouměsíčnímu běžeckému výpadku jsem v červenci začal pomalu s běháním a docela to šlo a tak jsem neodolal pokušení si ještě na podzim dát něco delšího. Taková stovka by byla ideální, nezrušil bych se při ní a ověřil bych si, jestli jsem opravdu zdravotně v pořádku. Při pohledu do termínovky mně padla do oka stovka v Egyptě jak termínem, běžela se 1. listopadu, takže jsem stihl v přípravě i dva maratony, i svojí atraktivností. Dopravu jsem vyřešil jednoduše - zakoupil jsem čtrnáctidenní pobyt v Hurghádě u moře i s rodinou s tím, že jsem si na tři dny odskočil do 500km vzdálené Káhiry.
Pár vět o historii Faraonova běhu na 100km. Je velmi zajímavá a spadá až do dob před naším letopočtem, do let 690-665. Závod založil faraon Taharka, když při inspekci vojenského tábora zjistil, že jeho vojáci jsou ve výborné fyzické kondici. Aby ukázal i svůj zájem o sport, zúčastnil se i části závodu. Tento příběh vojáků faraona Taharky byl vytesán do kamenné desky, kterou v roce 1977 objevili archeologové. Na počest tohoto historicky doloženého běhu egyptští pořadatelé po loňské premiéře letos uspořádali druhý ročník po stejné trase jako původní běh.
Start u pyramidy Hauwara v oáze Faiyum byl naplánován na šestou hodinu ranní, což je něco přes sto kilometrů od Gizy, kde jsme ubytovaní a kde je u pyramidy Sakkara cíl. Budíček je tedy už ve tři ráno, snídaně o půl hodiny později a přesun na start od hotelu je naplánován na čtvrtou. To bychom ale nesměli být v Egyptě, kde čas je relativní pojem a pro organizační zmatky vyrážíme až ve čtvrt na šest. Každý ze šestadvaceti zúčastněných běžců dostává k dispozici svoje doprovodné auto i s řidičem v podobě najatých káhirských taxikářů. Na start se přesouváme v koloně a k tomu se váže nemilá příhoda se šťastným koncem. Asi deset kilometrů od místa startu najednou motor našeho auta začíná vynechávat, nejde do otáček a po chvíli zhasne úplně. Zbytek kolony nás předjede a my se ocitneme sami uprostřed pouště. A je to v pr…., pomyslím si., tolik úsilí i finančních prostředků to stálo a já teď prošvihnu start. Už teď jsme nabrali přes hodinu zpoždění takže pořadatelé určitě se startem nebudou otálet.Taxikář Muhamad otevře kapotu, začne se hrabat v motoru a něco brblá o benzinu. Po chvíli naštěstí jede kolem auto a na stopování zastaví s tím, že mě na start hodí. Tam už mezitím se vše připravuje k odstartování. Následuje trocha zmatků kam s mými věcmi a už je tu start v 7hodin a 20 min. V tom chaosu jsem bohužel neměl čas si udělat pár žánrových fotek z místa startu s pozadím pyramidy. Asi patnáct minut po startu se objevuje Muhamad, taxikář,servismen i pozdější ochránce v jedné osobě se svoji obstarožní spravenou pežotkou.
100 km běh byl zároveň pořádán i pro 2 až 5 členné štafety, kde se běžci střídali po deseti kilometrech. Z tohoto důvodu jsem zpočátku ztratil přehled o svém průběžném pořadí, nevěděl jsem, kdo běží štafetu a kdo individuálně. Po pravdě mě to ani moc nezajímalo, nasadil jsem si své tempo a běžel. Trať vedla po vedlejších silnicích zpočátku pouští a v druhé polovině kolem zavlažovacího kanálu přes četné vesničky směrem na Gizu. S Muhamadem jsem měl domluveno, že se budu občerstvovat každých pět kilometrů a tak se dělo až do cíle. Pořadatelé poskytovali pouze vodu a trs banánů. Já jsem měl s sebou energetické gely a tyčinky,láhev koly a ioňťáku. S tím jsem si vystačil po celých sto kilometrů. Závod provázelo podle očekávání pro nás v tuto dobu dosti velké teplo kolem třiceti stupňů a značně nepříjemný protivítr, který se podepsal částečně na dosažených časech. Snad nejhorší zážitek ze závodu se váže na chudé vesničky, kterými jsme v druhé polovině probíhali. Ačkoliv jsou Egypťané přátelští, zde jsem se u dětí setkal spíše s opačnou reakcí. Párkrát jsem se dostal do chumlu dětí jejichž reakcí na spatřivšího Evropana byla v lepším případě slovíčkem money, money. Samozřejmě, že jsem měl jinačí starosti než obdarovávat žebrající děti. V horším případě, když neuspěly jsem několikrát pocítil na svých zádech sílu jejich paží v podobě letícího kamene. Naštěstí nikdy zvlášť bolestivě. Muhamad mě v závěru vzal pod svou ochranu a přes vesničky mě doprovázel a klaksonem či slovem se mě snažil chránit. Jako Evropan jsem si zde připadal jako bych se ocitl v dávno minulé době. Ženy sedí u kanálu a perou prádlo či oblečení. Děti ve špinavých hábitech, když zrovna neznepříjemňují život probíhajícím běžcům, pomáhají svým rodičům na uměle zavlažovaných políčkách, přeprava zemědělských produktů či různých věcí se odehrává pomocí oslíků a vše dokreslují nuzné příbytky místních obyvatel. Pouze občas projíždějící auto mě upozorní na to, že se nalézám přeci jen v na začátku jedenadvacátého století.
Asi 15 kilometrů před cílem nastává ještě jedna mimořádka. To mě dojíždí americká výprava a snaží se mně vysvětlit, že běžím špatně. To by ještě scházelo, pomyslím si. Nasedám do auta a obracíme to na poslední kontrolu.. Tam mi potvrdí, že jsem běžel správně. Odjíždím tedy nazpět na flek, kde jsem nasedal do auta a pokračuji dále. Mohl jsem tím ztratit tak 10 až 15 minut. Jediný klad byl v tom, že jsem získal přehled jak to za mnou vypadá. Asi 2 až 3 kilometry za mnou běží Angličan Watkins a za ním už je velká díra. Že to nakonec bude první místo jsem začal věřit asi tři kilometry před cílem, když jsem v dáli uviděl Sakkarovu pyramidu u níž byl cíl. V cíli a potom na závěrečném banketu jsem středem dost značné pozornosti. Jsem z toho nesvůj, je to pro mě snad ještě horší než vlastní běh. Žádosti o rozhovor do egyptské televize se snažím odmítat s tím, že má angličtina je chabá. Jako kompromis mi dovolí říci pár vět česky.
Konečný účet závodu: Z 26 startujících z devíti zemí světa dobíhá v ostrém limitu 12 hodin pouze 12 běžců. Na čtvrtém místě celkově a jako první a jediná žena doběhla Polka Barbara Szlachetka. Svěřuje se mi, že za dva dny ji čeká maraton. Při návratu do své vlasti to bere přes Řecko a tam běží klasický maraton z Marathonu do Athén, obdivuhodné. V družstvech vyhrál tým Egypta.
Takže závěr letošní běžecké sezóny se mi vydařil a vše špatné je zapomenuto. Na listopad mám naplánován odpočinek a po té začnu s přípravou na další sezónu, kterou bych chtěl tradičně začít v Brně na osmačtyřihodinovce.