Sakura Run 250 km, Japonsko 2003

Sakura michi International Nature Run je oficiální název běhu, který nefiguruje v mezinárodních ultramaratonských termínovkách. Domnívám se, že důvod je prostý. Zájem o tento běh několikanásobně převyšuje možnosti pořadatelů, takže nemají potřebu se ještě více zviditelňovat.Na ideu zaběhnout si tento závod mě přivedl Tomáš Rusek, který "Sakuru" absoloval v roce 1999.Byl o tom natočen působivý dokument, jenž běžel v televizi na ČT2 a mám ho doma samozřejmě na videu. Přihlášku jsem posílal už vloni, ale pro velký zájem jsem byl zařazen do pořadníku pro ročníky příští. Nakonec to vyšlo už letos, dostal jsem se mezi vybranou patnáctku. Pořadatelé mají od japonské policie povolen pouze start osmdesáti běžců a určili klíč:65 běžců domácích a 15 ze zámoří.
Při představování vlastního závodu mi vytane na mysl srovnávání s u nás známějším během - Spartathlonem. Jedná se vlastně o dokonalou kopii tohoto běhu a určitě se ještě dále nevyhnu dalšímu jejich porovnávání. Na úvod ale musím dodat, že když jsem přemýšlel, který závod je obtížnější, nenalezl jsem jednoznačnou odpověď. Při letošních povětrnostních podmínkách, kdy dvě třetiny závodu propršelo se náročnost absolování "Sakury" minimálně vyrovnala absolování Spartathlonu.
Trať Sakury měří 250 kilometrů a musí se absolovat v limitu 36 hodin, tedy obdoba Spartathlonu.I tady nás čeká někde v polovině závodu výběh do devítiset metrů výšky nad mořem a k závěru opět stoupání do šesti set metrů a pak ještě další kopečky před cílem. I zde se startuje od nejvýznamější historické památky ve městě Nagyoa - tentokrát na hradě.A protože závod má v názvu sakura, což jsou japonské třešně a zároveň v polovině dubna v době konání běhu kvetou, start je situován do sakurové aleje v areálu hradu.Start v šest ráno není hromadný, ale vybíhá se v šesti skupinkách po třech minutách v rozmezí 6:00 -6:15. To abychom asi nezkolabovali dopravu ve městě. Není tedy zastaven provoz, běží se po chodnících za dodržování pravidel silničního provozu/tedy tak si to aspoň pořadatelé představují/. Na dosti křižovatkách stojí buďto japonští policisté nebo pořadatelé a dozírají abychom nepřebíhali na červenou a dosti rezolutně. Běžce nepustí na červenou i když zrovna nejede žádné auto. Na řadě křižovatek ale dozor chybí a to je příležitost ji přeběhnout i na červenou, vždyť každá vteřina je dobrá.Nezvyklá je velikost městské aglomerace Nagyoa-Gifu. Městskou zástavbu s množstvím křižovatek a hustým provozem opouštíme až po 55kilometrech. Po dalších pár kilometrech začínáme pomalu stoupat. Provoz na silnici je stále velmi hustý, stále se musíme soustředit. Navíc se zde jezdí vlevo, takže návyky z domova vzaly za své a pro mě je nepochopitelné, že běžíme většinou taktéž po levé straně, takže míjející auta ze zadu se těžko hlídají. Silnici často lemují dlaždicemi přikryté kanály, které slouží jako chodníky. Běh po nich vyžaduje také soustředění, protože nejsou výškově srovnané a hrozí zakopnutí a pak i třeba něco horšího. Atmosféra je vynikající, povzbuzování od stojících či jedoucích v autech, hlavně slovíčkem "gambaté". Na nejvyšší bod závodu se většina z nás dostává až potmě, citelně se ochladilo, kolem jsou zbytky sněhu a drobně prší. Nezvyklý je i počet tunelů, které nás v průběhu závodu čekají. Pohoří Japonské Alpy jsou prošpikovány tunely, nás jich čeká minimálně dvacet, nejdelší byl ten poslední, přes tři kilometry dlouhý.Ani v nich není žádná slast běžet, nejsou moc široké a kolikrát jsem se rozmýšlel jak je proběhnout. Jestli po rantlu, který nebyl někdy příliš rovný nebo přímo po vozovce a budu riskovat třeba i sražení autem ze zadu. Na dvoustém kilometru nás čekalo další stoupání, tentokrát do výše 600metrů a pak ke konci ještě další kopečky.Cíl byl v jedné ze tří nejhezčích zahrad v Japonsku - Kenroken. Čas se běžci zastavil dotknutím kmene sakury.
Občerstvování a servis na trati. Tak po této stránce je sakura náročnější než Spartathlon. Není zde možnost doprovodu servisního auta, od kterého, byť na určených místech, by mohl běžec přijmout pomoc. Tedy co si do předu nepřipravíš na dopředu určená místa, to nemáš. Občerstvovaček je na trati 50 a jsou tedy přibližně po 5 kilometrech rozesety po celé trati.Jsou tři typy: jenom pití, pití s lehkým občerstvevím jako je ovoce a pití s větším jídlem. Jak už jsem uvedl, na každou občerstvovačku si mohl běžec připravit balíček s potřebnými věcmi a pořadatelé je dopravili na příslušná místa. Já jsem si hlavně dával gely, tyčinky, vitamíny a oblečení.Jako zajímavost můžu uvést, že ne na všech občerstvovačkách měli k dispozici lžíce, stávalo se, že třeba nudle jsem musel jíst hůlkama, ale naštěstí se zde na nějaké zásady správného stolování nehledí.
Když jsem odjížděl do Japonska, na nějaké přední umístění jsem nepomýšlel. Je mi známa síla japonských běžců, zvláště v domácím prostředí. Sakura je pro ně vlastně nejprestižnější domácí závod. Já jsem do Japonska odjížděl spíše sbírat další zkušenosti, kterých není nikdy dost a i pro nevšední sportovní zážitek. Průběh závodu se zpočátku vyvíjel podle mých představ, pohyboval jsem se kolem dvacátého místa, stovku jsem měl zhruba za deset hodin. Asi tak na 140 kilometru přichází krize, žaludek odmítá spolupracovat, dvakrát zvracím.Je zima, tma nikde nikdo, drobně prší.V tu dobu mi nebylo zrovna nejlépe, ani psychicky. Hlavou se mi honily myšlenky typu již nikdy více něco tak dlouhého, mám tohle vůbec zapotřebí a pod. Trvá mi tak padesát kilometrů než se z krize pořádně dostanu.. Za tu dobu mě předběhne pár běžců a ztrácím naději, že doběhnu pod 30hodin. K ránu začíná hustě pršet a to mě vlastně nutí k rychlejšímu pohybu. Je mi jasné, že kdybych to někde na chvíli zapíchl vychladnu a už se nerozpohybuju. V závěru tedy předbíhám několik běžců, jsem durch promočený jak shůry tak i odspoda, nemá už ani cenu se vyhýbat kalužím. Na začátku Kanazavy naštěstí dobíhám jednoho Japonce a společně dobíháme až do cíle. To byla klika, protože jak jsem neměl po celý průběh závodu problémy s orientací na trati v Kanazavě pořadatelé nějak odflákli a sám bych určitě bloudil. Dobíhám tedy značně znavený, promočený, ale šťastný z úspěšného absolování Sakury. V cíli se moc dlouho nezdržuju, jak je možnost odjíždím hned se ubytovat na hotel, kde máme možnost využít japonské sauny.
Vyhlašování probíhá druhý den ve městě Širotori, které leží přibližně uprostřed mezi Nagoyou a Kanazavou. Vyhlašování opět evokuje srovnávání se Spartathlonem. Vítězové zde dostávají věneček na hlavu, ale ne olivový jako v Řecku, ale z kvetoucích větviček sakur. Každý obdrží diplom v podobě dřevěného prkénka/předpokládám ze sakury/, kde jsou vyryty hlavní údaje. Končím tedy na dvacátém místě za 31hodin 11 minut jako třetí mimo japonský běžec. Přede mnou je na 14. místě Fin Seppo Leinonen a 17. Francouz Roland Rou . Po obědě odjíždím s jedním z organizátorů Hiroshi Ogem strávit ještě jednu noc u něj abych se ještě dal trochu do kupy. U něj jsem vlastně ztrávil i pět dnů před závodem spolu s dalšímí běžci. Měl jsem tedy i možnost trošku nahlédnout do japonského soukromí. Následující den vyrážím do Tokia a začíná druhá část, trošku dobrodružnější, mé výpravy do Japonska. V Tokiu trávím pět dnů. Čtyři noci spím pod širákem v parcích a stihnu prochodit půlku Tokia.Snad jsem stihl vidět to nejdůležitější z japonské metropole. Na zpáteční cestě se stavuju ještě na dva dny v tuto dobu dost nechvalně proslulém/díky nemoci SARS/ Hongkongu.Pokouším se ho za tu krátkou dobu co nejvíce poznat, je zde parádně teplo, stihnu se vykoupat i v moři. Domů se vracím přes Londýn, kde mám osm hodin času na přestup a tak zvládnu v rychlosti asi na 3 hodiny se podívat do města.A pak už mě čeká jen let do Prahy.
No a tak končí moje šestnáctidenní výprava hlavně do země vycházejícího slunce.Člověka potěší, že ač slabě jazykově vybaven je schopen si poradit v každé situaci i pro nás tak odlišné zemi.
Pokud by projevil někdo z běžců zájem se tohoto běhu zúčastnit, rád mu podám i další informace, vřele doporučuju.